středa 25. června 2008

Exotická destinace? Přece Tuzemsko

Moji kolegyni irituje, že se v článcích produkovaných agenturami i našimi redaktory hojně vyskytují - často v titulcích - sdělení typu: Na Česko se ženou bouřky; Češi umírají brzy, na léčbě seniorů se šetří apod. Mé kolegyni připadá, že je to zbytečné ohánět se stále Čechy a Českem, když by se věc dala vyjádřit elegantním a srozumitelným "u nás", "k nám", "my" apod.
Asi má pravdu a je to divné, a kdyby se to psalo na základě jejího skromného návrhu, hezky bychom odlišili případy jako: Čechům hrozí za sběr hmyzu v Indii až deset let. (Doufám, že pointa je průhledná - tihle Češi byli dva a byli konkrétní.)

Tenhle publicistický nešvar trochu připomíná mluvu malých dětí, když ještě nejsou "já", ale mluví
o sobě
ve 3. osobě.
Klistýnka má bebí.

Při lobbování za trochu toho jazykového citu a užívání 1. osoby (čísla množného) si vezměme na pomoc i to, že říkáme zcela běžně zprávy z domova. Nikoli zprávy z Česka. A taky je u nás oblíbené pití, dámský likér na tři. Rum. Tuzemský. Když jsem byla malá, vůbec jsem nechápala význam toho slova, že se jím míní "zdejší", "náležející státu z hlediska jejích obyvatel" (dle SSČ). Sice už jsem chápala "já", ale nedošlo mi, že v případě tuzemska jde o něco podobného a myslela jsem, že je to nějaká vzdálená země. Exotická, tajemná, námořní - protože na tom tuzemáku byla přece loď, ne? Prostě Tuzemsko, a ne tuzemsko.
Škoda. Byla to hezká představa.

Závěrem jedna cílená zlomyslná střela na otloukánka Slovníka spisovné tuzemštiny. Tak, Slovníče, tuzemec je člověk narozený, bydlící v tuzemsku? Není to definice kruhem?
Možná ne, brachu, možná se - negativně zaujata - mýlím.
Mějž se dobře.

neděle 22. června 2008

Chrudoš a Šťáhlav podruhé. Tentokrát inkognito

Kauza Chrudoše a Šťáhlava je stále otevřená. Jirásek o nich prý nepsal, protože se tito dva bájní výtečníci proslavili až díky/kvůli Královédvorskému a Zelenohorskému rukopisu, v němž byli zmíněni. Pan Alois se patrně chtěl distancovat a nepřevzetím Ch&Š do svých Starých pověstí dát najevo, co si o rukopisech (a jejich tvůrcích/falzifikátorech) myslí.
Tito podivně ambiciózní pánové prý hojně čerpali z Kroniky české Václava Hájka z Libočan. U Hájka však Chrudoš a Šťáhlav nejsou. V jejich rolích zde vystupují sousedé Rohoň, syn Kalův, a Milovec, syn Přeslavův, oba z Chuchle.
Čili jsme se původu dua Ch&Š opět nedobrali a možná nikdy nedobéřeme...

Hájkova kronika se vyznačuje důslednou kompozicí - události jsou rozděleny po jednotlivých rocích. A to i události z dob mýtických! Takže s tím soudem na Vyšehradě se to, přátelé, událo léta sedmistého dvadcátého prvního. Poselství k orajícímu Přemyslovi bylo vysláno až o rok později, 13. května.

Chudák Hájek je v mnohém postavou tragičtější než Chrudoš, Šťáhlav, Rohoň a Milovec dohromady. Když jsem si četla, jak ho obrozenecká kritika sepsula, zželelo se mi ho. Tolik jim pilo krev, že z pramenů čerpal nekriticky a řadu událostí si sám barvitě dokreslil. Palacký si nebral sevítky a vozil se po Hájkovi výrazy typu "škůdce českého dějepisu" a kroniku označoval za "veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme".
Chudák obrozenci nechápali, že ona kronika měla trochu jiné ambice. Že to byla spíše literatura populárně-naučná a zábavná, nikoli seriózní práce historická... Dělali, jako by to ten Hájek tak sepsal schválně jen aby je nasral a národ zmátl. Měli si vzít k srdci slova z Hájkovy předmluvy:

Ty pak, kterýž pravdu a upřímnost miluješ, jistě věz, žeť sem já psal úmyslem dobrým a srdcem upřímným, žádného sem nehaněl, ani o kom co důtklivě psal. Protož ty, když čísti budeš, srdcem křesťanským (kteréž i nedostatky v dobré obracuje) to ode mne vděčně přijmi, za to prosím.
Mějž se dobře.

sobota 14. června 2008

Maucta, pane Marsovec, jak je v Úterý?

Literatura bude má smrt. Teda spíše četba než literatura. Bzikám nad tou korespondencí V+W do noci, vlastně do nocí - jest to pani kniha. Bavím se a dojímám. A rozdělím se: Jsem unaven, končím. Vím přesně, jak se cítíš, neboť se cítím stejně. Co si máme vyprávět. Leč snaž se (já vím, jak je to těžké - a snazší to, pane kolego, nebude) mít srandu z toho, že zůstaneš, kdo jsi. O nic jiného konec konců nejde. Má stará teorie: pokud se můžeš ráno podívat do zrcadla a říct si: maucta, pane prdel, vypadáte jako boží dopuštění, ale jste to vy, já se k vám musím znát - a pokud tohle lze, máš vyhráno. A tak trudný je úděl člověka - že i tento minimální výsledek je triumph. (Voskovec Werichovi v jednom z dopisů z roku ´61)

Včerejšek byl ve znamení písně Strýc of Philadelphia. Kdo nebyl U Vojáka, neví.

Jsem zmatena z Marsu, respektive z příslušného adjektiva. Jak tam teď ta sonda šmejdí a hledá zelené mužíčky a vodu, tak je toho plno a já nevím, jak to správně psát. Je to marsovský? Marsovská půda? Anebo marťanská či martská? Jsem z toho Marťan. (Nikoli Marsovec!)

Právě jsem zjistila, že existuje městečko Úterý. Jejda, to je milé. Mají tam údajně malebné náměstíčko, i zlato tam mívali. Pověst praví: Jeden horník prý spatřil havrana, který držel v zobáku zlatý prsten. Sledoval jej a v místě, kde havran prsten upustil, začal kopat a objevil bohaté naleziště zlata. Na tomto místě poté vznikla osada Úterý.
Kancelář pro uvádění románových příběhů (a pověstí) na pravou míru by nejsíš odhalila, že to nebyl žádnej havran, nýbrž straka.
No asi vyšlu sondu do Úterý (někdy v úterý). Sondu Ford Escort a budu pátrati po mužíčcích, vodě a zlatu.

čtvrtek 12. června 2008

Nerudnej grafoman si pak zase opět stěžuje

Zaujaly mne dnes věty: Ještě týž den byl prezident převezen z jednotky intenzivní péče na normální oddělení. O dva dny později se pak poprvé opět postavil (Novinky.cz). Přesněji řečeno mě zaujala druhá citovaná větice. (On) se postavil. Ok, ale ta časová určení mě znepokojují - o dva dny později je samozřejmě v pořádku, ale to navrstvené pak poprvé opět už méně, ne?
No nic. Najdou se ještě horšejší nesmysly. Třeba v korespondenci V+W (Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence I. Akropolis, 2007). Nad "vysvětlivkovým aparátem" by (ne)jeden zaplakal. Redaktor měl potřebu laskavému čtenáři vysvětlit i že double znamená dvojitý. Radši se měl soustředit, by vychytal odfláknutosti typu: Znovu se vracím k Tvému moudrému ponaučení o keeping the shirt34 on a podobně. A vysvětlivka 34 praví: Zachování klidu. To on do toho už jako nepatří?? To je už zase česky? Ne že bychom slovo on v češtině neměli, leč...!
A takovou věc najde chudák laskavej čtenář na každé třetí straně. No vostuda, jež mě nutí z korespondence citovat toto (můj laskavej čtenář ať si na místo grafiků dosadí odpovědného redaktora): Došly obě knihy. (...) Obě krásný - a mockrát děkuju. Jenom mne serou ty barvy, který mi pokazily tvé fotografie. Pro nic za nic. (...) Ó, jak já nenávidím grafikové! To je řemeslo jako dramatický kritik. Kreslit to neumí, psát teprv ne - ba ani sázet to nedovede. Tak dělá "grafické úpravy" (s. 260).

neděle 8. června 2008

U Zneuznanýho bohemisty

U Zneuznanýho bohemisty se pořád něco děje. Všechny přednedávnem šokovalo zprostředkované vyprávění zážitků jedné paní učitelky. Tato žena učí v jednom českém městě na základní škole a prožívá, spolu s kolegy, poněkud nestandardní situace se svými žáky. Jednak je konfrontována s tím, že druháci o hodinách onanují. Za druhé musí pedagogický sbor řešit nešvar ještě těžšího kalibru, který se rozmohl ve třídě osmé: dívky svým spolužákům o přestávkách na klučičích záchodcích poskytují za úplatu 50 korun orální či manuální uspokojení. (Jazykozpytná vsuvka: slovo manuální používám v tomto významu pod vlivem textu Jana Vodňanského: slečno, já vás nechci milovat jen fyzicky, ale třebas i manuálně.)
Poněvadž dětství všech štamgastů od Zneuznanýho bohemisty skýtalo zážitky jiné (foglarovky, panenky, Lunetic), strhla se vášnivá diskuze. J. pravila, že už Eco píše, že každá civilizace začíná vládou kněží a končí vládou lidu. Aneb že naše civilizace zmírá. Čili svět se v prdel obrací. Jiné hlasy se podivovaly nad tou padesátkou, proč prý holky nejdou aspoň za stovku. Také bylo předmětem spekulací, jak to asi ti učitelé s těmi dívkami řeší... víš, Moniko, já s tebou nechci mluvit jako učitelka, ale jako žena...
Za tím vším ale stojí otázka, kde se to v těch dětech bere? Může za to ta věčná medializace sexu? Že je těch plků o tom všude ZBYTEČNĚ tolik?
Co kdyby jednou do těch všech bravíček napsali, že je docela dobré a příjemné pro jedince i jeho okolí považovat sexualitu za věc intimní a že je IN milovat se (zadarmo) s tím, koho člověk miluje... Pomohlo by to?