U veterináře.
"A Lejdynko, když jsi byla taková hodná, ukážu ti za odměnu zlýho vlka, chceš?"
Z předešlých návštěv tuším, že pan doktor má jakéhosi vlčáka Čendu. Ale ta šelma, co po chvilce plavně vběhne do ordinace, mi vyrazí dech. To zvíře je nádherné. Statný lovec s krásnýma nevyzpytatelnýma svítivýma očima.
Čenda má Lejdynku taky asi za odměnu a bez jakýchkoli formalit jí směle zanoří čumec pod sukni dlouhých chlupů.
"Čendo, takhle se čuchá k princeznám?! Snad z druhý strany, ne?," připomene mu páníček.
"Pašák seš," hladím Čendu a ptám se hrdého chovatele, co je to za plemeno.
"Karpatský vlk."
"Vážně?" usmívám se nejistě, ale jsem ochotná tomu uvěřit. Pan doktor má vždycky pravdu...
"Je to československý vlčák, ale byl vyšlechtěný z karpatských vlků."
Dívám se na tohoto potomka karpatských vlků s obdivem. "Nikdy jsem takového psa neviděla..."
"No, tak kdybyste ho náhodou potkala v lese, tak se zakousněte do stromu a dělejte suchou větev. Utíkat by rozhodně nemělo smysl..."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
A nestačilo by se nebát a neutíkat a dát zvířeti najevo svoje sebevědomí? On by pak byl určitě krotký a měl by respekt. Je ale pravda, že takhle vymyšlený to mám jen teoreticky. Ale mám vlastně už i zkušenost, kdysi jsem si udělal soukromý několikakilometrový noční výlet a když jsem se vracel, v jedné vesnici proti mě vystartoval dost statný pes, taky nějaký vlčák. Odkud byl nevím, neměl košík, nebyl uvázaný, ... Docela ve mě hrklo ale pak jsem situaci vyhodnotil, že utíkat nemá smysl, to by spíš zaútčil a obejít cestu není kudy, to bych si možná o 10 km prodloužil a už jsem se těšil do postele a tak mi logicky vyšlo jediné řešení, psa ignorovat a normálně projít, jako by tam nebyl. Fungovalo to, pes měl respekt, štěkal ale udržoval si jistou vzdálenost ode mě, kterou neporušil a já jsem normálně prošel, pes nepes.
Okomentovat