znásilnění ShErloXa holmese

"Nové dynamické zpracování" Sherlocka Holmese považuju za znásilnění této literární postavy. Jsou tím vinni tvůrci dva roky starého filmu, nejvíc asi režisér - Guy Ritchie. Nejznámější detektiv všech dob byl hollywoodskými žabaři znásilněn tím, že je za každou cenu neudolatelně SEXY, ano, neudolatelně, nikoli neodolatelně.
Je to už taková bolest dnešní doby, ach ano (svět se v pr... obrací). Skoro všichni a všechno chtějí být seksííí. A tak Sherlock Holmes pro diváka 21. století musí být seksííí též (Irena Adlerová, ta nesmírně inteligentní dáma, jejíž kouzlo spočívalo v tom, že se Holmesovým životem jen MIHNE, je tu také dehonestována a je krutopřísně seksí, seksíí tak, že už není možno použít pro ni označení dáma, ani přívlastku inteligentní).
Taky musí být Homes AKČNÍ. Akčnější než slizoun Seagal, akčnější než Žánklótfandam, akčnější než slevy v Intersparu... "Holmesovy bojové schopnosti jsou stejně tak smrtící jako jeho pověstný intelekt," varoval oficiální text distributora. Nutno dodat, že smrtící jsou zejména pro toho, kdo by si přál, aby se filmový Sherlock alespoň trochu podobal tomu literárnímu. Mnohem víc než nakadeřený manekýn s očima mrkací panny by to snad měl být "anglicky vypadající" podivín, u kterého opravdu nesejde na tom, aby měl v každém momentu dokonalý účes - tedy nemělo by to být jeho jedinou, ústřední charakteristikou. U filmového Sherlocka však je, protože jinak není schopen, navzdory své dynamičnosti a akčnosti, skoro ničeho. Ono taky jak a co hrát, když celý příběh drží horko těžko pohromadě, scénář je učiněná tragédie a celé to je JAKO magicko-hororové, uááá. (Hezky to vystihl jeden z komentátorů na čsfd: "Sherlock a Watson chodí bůh ví proč z baráku do baráku, tam na ně vždycky někdo vybafne nebo nachystá nástrahu, chvíli se to řeže, a pak se jde zas o dům dál.") Dokonce není Holmes - na rozdíl od své nepřekonatelné literární předlohy - schopen iritovat svou arogantností. To na něm přece má být půvabné, že si člověk řekne, panebože, to je kretén, ale je zatraceně dobrej. U filmového zpracování však nezbývá než tento titul přenechat tvůrcům, ovšem bez toho dodatku. Zatraceně dobré to rozhodně není.

To by mě zajímalo, kolik má Harry Potter dioptrií, když se s brýlemi dokonce potápí ve vaně. Skoro bych řekla, že i krátkozraký člověk toho vidí víc bez mokrých cajsek...

Koho bych nechtěla potkat v lukách

U veterináře.
"A Lejdynko, když jsi byla taková hodná, ukážu ti za odměnu zlýho vlka, chceš?"
Z předešlých návštěv tuším, že pan doktor má jakéhosi vlčáka Čendu. Ale ta šelma, co po chvilce plavně vběhne do ordinace, mi vyrazí dech. To zvíře je nádherné. Statný lovec s krásnýma nevyzpytatelnýma svítivýma očima.
Čenda má Lejdynku taky asi za odměnu a bez jakýchkoli formalit jí směle zanoří čumec pod sukni dlouhých chlupů.
"Čendo, takhle se čuchá k princeznám?! Snad z druhý strany, ne?," připomene mu páníček.
"Pašák seš," hladím Čendu a ptám se hrdého chovatele, co je to za plemeno.
"Karpatský vlk."
"Vážně?" usmívám se nejistě, ale jsem ochotná tomu uvěřit. Pan doktor má vždycky pravdu...
"Je to československý vlčák, ale byl vyšlechtěný z karpatských vlků."
Dívám se na tohoto potomka karpatských vlků s obdivem. "Nikdy jsem takového psa neviděla..."
 "No, tak kdybyste ho náhodou potkala v lese, tak se zakousněte do stromu a dělejte suchou větev. Utíkat by rozhodně nemělo smysl..."

Sam

Kdybych mohla být nějakou postavou z Pána prstenů, nechtěla bych být ani moudrým a rázným, sympaticky prchlivým Gandalfem, ani krásnou a odhodlanou Arwen, ani bystrozrakým Legolasem. Chtěla bych být Samem. Přesněji řečeno, líbilo by se mi, kdyby můj skutečný životní příběh začal nést rysy společné s příběhem téhle Tolkienovy postavy.
Samův příběh mě dojímá pokaždé, když se na Pána prstenů dívám, když ho čtu.
Bez Sama by to Frodo nikdy nedokázal.
Každá postava projde v průběhu tří dílů transformací, každého boj proti zlu podobně jako lis olivy donutí vydat ze sebe to nejlepší. V případě Samvěda Křepelky je ta proměna zdánlivě prostá: ten obtloustlý obyčejný hobit si začne věřit. A taky má proč.
Jako prostý zahradník pana Froda Pytlíka udělal tu "chybu", že ze zvědavosti vyslechl, co neměl. A tímhle činem zaklepal na dveře zkušenosti, aniž by měl tušení, jak dlouhá a obtížná cesta ho za nimi čeká.
Od první chvíle ale zodpovědně, pokorně přijímal svůj úděl, Frodovi byl oporou, jeho věrnost se dá přirovnat jen k věrnosti psí. Vůči zlu a pokušení zrádného mámení prstenu prokáže mimořádnou odolnost. To proto, že stojí nohama na zemi. Samovou největší předností je totiž jeho obyčejnost. Díky tomu, že nemá touhy větší, ušlechtilejší, ambicióznější než zase vidět kvést Kraj, cítit vůni posečené trávy, jíst jahody se smetanou - a vzít si za ženu Růžu Chaloupkovou. Tyhle "malé věci" ho dělají silným.
Sam během cesty pozná, že se může spolehnout sám na sebe, na svůj selský rozum, na to, jaký je a co umí - a jeho umění je taky prosté: jednoduše dělá, co je třeba. A pak si může věřit. Když se jako neplavec vrhl, následujíc Froda, do hluboké řeky, protože s ohledem na svůj závazek a slib nemá jinou volbu, když odhadl, co očekávat od Gluma, když se postavil Odule a nezalekl se morgulských skřetů, protože to bylo třeba, protože nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal. Když se nepoddal křivdě po tom, co ho Frodo zavrhl. Když měl sílu říct Faramirovi nepříjemnou pravdu (Víte, proč umřel váš bratr? Pokusil se vzít Frodovi prsten.), protože to bylo třeba. Když vycítil Frodovu slabost a dodával mu víru. Když tohle všechno zvládl, co by mu mohlo zabránit požádat Růžu Chaloupkovou o ruku?
Chtěla bych jako Sam umět být na svém místě, být užitečná a z toho čerpat sílu.

Zhlédla jsem The Social Network.
"Ten film je vlastně děsně nedějovej, dialogickej, šup sem, šup tam retrospektiva," vyprávím kolegům u oběda. "Nejvíc na mě ale zapůsobilo a přišlo mi až děsivý, jaký pohnutky vedly k tomu vytvoření fejsbuku. Vždyť jeho pohánělo to, že chtěl dokázat jedný holce, která mu - právem - řekla, že je pitomec, že je dobrej. Vždyť on chtěl namakanejm svalnatejm veslařům z prestižního harvardskýho studentskýho klubu dokázat, že jsou blbečkové. To je... děsivý, že ho poháněly tyhle věci."
Domluvila jsem. Huhla rozpačitě sklonil tvář a začal si hrát s příborem na stole. Podívala jsem se na Martina. Ruce měl pevně založené na prsou, rty semknuté a chladně mě probodával modrým pohledem: "Ty toho asi moc nevíš o mužským egu, co?"

V parku.
Paní pejskařka jorkšírová Toníčková: "Neviděla jste včera Máte mě? Vono to běží hned po Chcete mě?"
Já v duchu: Wtf, co to má bejt?! Nahlas: "Ne ne, neviděla."
Paní Tondová: "Ptali se tam, kolikrát cejtí pes líp než člověk. Kolikrát myslíte?"
Já: "... dvacetkrát?"
Paní Toníková: "Tisíckrát!!" Pak se vážně zamyslela: "Víte... to musí bejt až nepříjemný, mít takovej čich."

Vadí pejskům čuchat? Bolí ftáčky lietať?

Návrat párii. Haider spokojeně sleduje volební odhady. Hergot, co je to pária? Našla jsem si, že je to vyděděnec. No vida. Druhý vyhledaný odkaz zněl: Ako sa pária slimáky? Vida vida, hned vidím další možné použití nového slovíčka!